MĄŻ STANU

18.12.2008 -
ČLÁNKY A ESEJE
Kam vede McCarthyho Cesta? -Gdzie prowadzi DROGA McCarthy'ego-

Rozsahem nevelkou knížku Cormaca McCarthyho s názvem Cesta jsem mezi nejzajímavější a nejpodnětnější knihy roku 2008 nezařadil náhodou. V posledních letech jsem nečetl mnoho knih s takovým zájmem jako tuto. Když se člověku nějaká kniha líbí, nebývá schopen ji odložit, ale v tomto případě to pro mne neplatilo. Úmyslně jsem ji odkládal, abych vždy učetl jen malý kousek, protože jsem ji nechtěl jen tak „prolítnout“. Chtěl jsem si vychutnat každou její řádku. A to pomalu. Kniha je mistrovsky napsaná. Je nesmírně hutná. Jazyk autora je úsporný a originální. Recenzenti často přirovnávají jižana McCarthyho k jinému velkému americkému jižanovi, k Williamu Faulknerovi, ale já to tak vůbec necítím. Nemá smysl knihu popisovat, ta se musí číst. Jedná se o svět po nějaké přírodní či lidmi způsobené katastrofě. Země je spálená, šedá, zaprášená, nic zeleného tam není. Slunce je beznadějně skryto za neprodyšným smogem. Lidí zůstalo málo. Živí se zbytky, které zůstaly z éry před katastrofou. Touto beznadějnou pustinou putují otec se synem a usilují o holé přežití. Mluví spolu. Nic více a nic méně. Ale je to úžasná zkratka a úžasné podobenství.Na první pohled je to kniha ponurá a leckdo ji tak opravdu vidí (a proto ji nemá rád), já ji však považuji za velmi optimistickou. Skoro všechno se sice zhroutilo, ale McCarthyho „hrdinové“ – otec a syn – se nevzdávají. Jdou dále, radují se z maličkostí, z každého dne navíc, z každé klidné chvilky, i když je stále jasnější, že cesta nevede nikam. Podstatné je to, že vede dopředu. To vybízí k mnoha interpretacím a je nesporné, že si je každý bude dělat po svém. Sám McCarthy je hluboce křesťanský člověk a svou knihou se snaží sdělit čtenářům, že západní civilizaci – když nebe zmizelo – chybí Bůh. Ale kniha má poselství univerzálnější, oslovující i lidi jiné víry (nebo i nevíry). Metafyzické odlišování „hodných a zlých“ (v terminologii dítěte) je velmi silné.McCarthy ukazuje těm nepokorným, kteří si s naším světem chtějí hrát, zranitelnost dnešního vyspělého světa. Ukazuje podstatu života. Naznačuje, jak rychle může přijít zkáza. Že je možné, aby se stalo něco, na co člověk nemá sebemenší bezprostřední vliv. Jak snadno se může zhroutit celá civilizace. Jak některé věci ztratí svůj význam a naopak, že význam některých, do té chvíle podceňovaných věcí, nečekaně narůstá. K zamyšlení vybízí i rychlost, s jakou nastává rozpad jakýchkoli společenských struktur, jak nezastavitelně dochází k atomizaci lidské společnosti, vedoucí až k tomu, že se lidé před sebou skrývají. Přesto na vztahu otce a syna McCarthy ukazuje, jak je blízkost druhého člověka pro život klíčová – přežívají jedině díky vzájemné podpoře, respektu a naslouchání jeden druhému. Je to sice kniha vysoce moderní a dnešní, ale současně – v dobrém slova smyslu – až příliš „stará“. Vrací nám několik zásadních témat, která se již zdála být – „postmoderně“ – znehodnocena. McCarthy ví, že tomu tak není a být nemůže. Nemám rád běžnou science fiction literaturu, ale vím, že ta je ve svých vrcholech – kde nejde o uchvacovávání se výdobytky techniky, ale o modelování hypotetického světa – naprosto úžasná, zejména ve svých antiutopiích. I tato kniha je toho příkladem.
Václav Klaus,
anketa LN Kniha roku 2008,
Lidové noviny, 18. prosince 2008